z mozaik drobných zázraků

I listen to the wind, to the wind of my soul
Where I’ll end up, well, I think only God really knows

Stále spíš. Tancuji mezi odlesky a stíny křehkých mozaik ve vitrážích; zlehka a nepatrně po kamenné dlažbě katedrály, zpátky ke slunečním paprskům, které zvenčí ohlašují, že je opět po dešti.

(…)

Místo, které volá, místo, jež přitahuje. Dnešní první drobný zázrak, nyní s námi, tady a teď. Ačkoliv původně míříme do edinburghské zoo, znenadání mne napadá zajít se krátce nahlédnout do pozdně gotického kostela, jenž právě míjíme. Chrám bude nejspíše zavřený, ale zoo a její zvířata nám přece o těch pár minut neutečou. Ve všem se dnes nemůžu mýlit víc.

Jaký údiv (můj) a jaké nadšení (její) vyvolává, co před sebou (stále trochu tomášovsky, nevěřícně) vidíme – interiér kostela, pečlivě vyspravený až k detailu citlivě vsazeného moderního kůru, před námi stojí pokryt dětskými koberci, hračkami, dřevěnými kuchyňkami včetně malých pánviček na volská oka pro pravou english breakfast, plastovými bagry a židličkami. Ničemu nerozumím.

Ukazuje se, že pouze jednou týdně, právě v každý čtvrtek dopoledne, se duchovní prostor promění v dětskou hernu pro malé a kavárnu pro jejich doprovod. Aniž by nás kdokoli z organizujících kdy viděl, vítají nás jako staré známé. Ve mžiku mi v ruce přistane hrnek černé kávy a zázvorová sušenka. Lili s výskotem řídí vysokozdvižný vozík. Ten úsměv, ta pohostinnost. Mám pocit, jako by mě někdo dlouze a hebce obejmul.

Nakonec zůstáváme na celý program včetně závěrečných dětských lidovek, z nichž k mému nepatrnému údivu velikou část melodií i slov známe. Ani tříletou tak za veselého poskakování nezaskočí, že dnes se její oblíbená hlava–ramena zpívá se slovy head–shoulders–knees’n’toes. Celá září, cítím její vnitřní nezčeřenou radost. Je zvyklá na kolektiv a já ji z něj na nějaký čas vytrhla. Dnešek jí to vrchovatě vynahrazuje. Na okraj duše si poznamenávám: drobný zázrak. Vzpomínám na Halíkovy anděly a jejich přítomnost mezi námi.

Po vyčerpávajícím a šťastném dopoledni konečně usínáš. Stěhuji nás do nového bydlení. Upadají mi ruce, když na zádech táhnu krosnu, nesu Tě v náručí a vláčím kočárek, odhadem dvě třetiny své váhy. Ale stejně, stejně cítím vděčnost za společný čas. Pak výjimečně usedám k počítači. Pár hodin práce na cestách pomůže pokrýt drahá ubytování v západoevropských městech, v nichž nemáme spřízněnou duši, u níž bychom mohli složit hlavu.

Through the unknown, remember gate
When the last of earth left to discover
is that which was the beginning –
…
And the children in the apple tree
Not known, because not looked for
But heard, half heard, in stillness
Between two waves of the sea.

Aniž to plánujeme (jak jinak), dnešek do oněch rozlitých odrazů míhajících se mozaik přidá další odstín. Další z drobných zázraků.

Probouzíš se velmi pozdě na to, abychom výlet do zoologické přes celé město tramvají a dvoupatrovým autobusem stihly. Přesto mě přesvědčuješ, ať to zkusíme – cítím vnitřní chvění, jak moc je pro Tebe důležité alespoň vyrazit. Rozum okamžitě tasí se spoustou ale (vždyť je to na opačném konci města; sotva víte kudy; kdoví, zda vás těsně před zavíračkou vůbec pustí dovnitř; vstupné je zbytečně drahé; venku se prohání velice skotské počasí; i kdybyste vyrazily nejbližšími spoji, budete mít na prohlídku rozlehlé zoo necelou hodinku…), proti naší energii však nezmůže nic. Popadám batoh i dítě, vlajeme stejně jako vlněná šála za námi.

…

Střih. Drobná, rozcuchaná žena s okatou dcerkou za ruku, obě zmrzlé, ona v duchu šťastná, že dopravní spoje stihly. Pokladna se žirafami. 17:05. Necelá hodina, jak předpokládala. Pokladní si je obě měří – a ony zatím netuší, co to znamená. Nakonec zvedá telefon. Koho na lince vytáčí, a proč jde místním tak špatně rozumět, když drmolí?!

A pak to přichází. Za pár vteřin drží v ruce vstupenky, jejichž cena, byť vysoká, se nemůže vyrovnat nadcházejícímu zážitku. V mžiku se u pokladny objeví kolega, místní zoo guard, který nemá na starosti vyvést mámu s dcerou ze dveří s vysvětlením, že zoo nelze za tak krátký čas smysluplně projít a brzy se bude zavírat. Naopak, popadá jejich cestovní kočárek i batoh a mává, ať za ním nasednou do jeho svižného vozítka.

…

Uháníme do strmého kopce k výběhu dvou pand obrovských, kvůli nimž jsme se na cestu zejména trmácely. Zatímco létáme dodávkou ze strany na stranu, náš nečekaný průvodce nadšeně vykládá o rozlehlém plácku tučňáků po levé straně, i koalách, které nesmíme minout, i když budou jako vždycky spát. A když se s námi loučí se slzami na krajíčku – kvůli tomu, že obě pandy obrovské musí edinburghská zoo letos po třinácti letech vrátit Číně, která je do cizích krajin pouze zapůjčuje – máváme mu notnou chvíli v zádech s bambusovým hájkem. Jsme jen nepatrnými poutníky na tomto světě. Dojatí jsme všichni.

…

Večerní cestou zpět klademe jednu nohu před druhou tak pomalu, jak jen naše těla dokáží. Nespěcháme, prožily jsme den zázraků. Necháme se vyvézt až na úpatí kopce nad městem, šplháme ke hvězdárně. I přes zimu pod kabátem, fujavici a únavu oněmíme krásou. Zastavujeme bez dechu. Je to něco nádherného, panorama středověkých domů v rámu skotské přírody a zacházejícího slunce. Dotýkáme se nebe, hvězd tam nahoře a zrcadlených hlubin v sobě samých, všeho tak vzdáleného a niterně blízkého zároveň.

* kurzívou na začátku příspěvku dotek z písně The Wind (Cat Stevens)
** kurzívou ve střední části citace básně ze sbírky Four Quartets (T. S. Eliot)

zdánlivé

Míjíme zastávku se slibným názvem nekonečna: Ocean Terminal. Magnetizující, tak přitažlivá. Představa, že nastoupím na zaoceánský parník a zmizím za obzorem dní.

…

Uvědomuji si, že v době uspěchanosti by bylo mnohem příhodnější a vůči čtenářstvu ohleduplnější psát stručně, k věci a ryze prakticky. Odkud a kam jsme cestovaly, kolik to stálo, kde jsme se ubytovaly. Jak vyřešit cestovní rýmu či rozlámanost. Snažím se, ale zjišťuji, že takto psát neumím. Nemějte mi to za zlé; zkrátka, píšu nejspíš sama pro sebe, a to tak, jak myšlenky dovolí.

…

Přes tenká jednoskla, která sotva ve skotském počasí ještě drží ve svým rámech, vidíme dvojici. Stále ještě spíše mladší ženu s hlubokými kruhy pod očima s asi tříletou rozcuchanou holčičkou mandlových očí a skořicové pleti. Obě zachumlané kostkovaným plédem tlumených barev na gauči, v klíně misku s nejobyčejnějšími těstovinami a červenou omáčkou. Smějí se něčemu velice banálnímu. Před nimi televize s barevným, hlasitým dětským seriálem.

Jeden by řekl, že takto u nich doma vypadá ten nejběžnější večer.

Nic přitom není vzdálenější pravdě.

Večery posledních roků jim ukradla únava z práce, z neexistujícího a nefunkčního konceptu slaďování, ze snah to (ať už se tím myslí cokoli) zvládnout. Naivní a drzá představa, že to lze. A také z toxicity, která dusí zevnitř, ale nelze o ní nahlas smysluplně vyprávět.

…

Je 23:03. Táhle kníkáš ze spaní. Za okny se bez okolků prohání fujavice, hvízdá celým domem. Cizím domem, v němž je nám na pár dní dovoleno spočinout. Vymoženost modernosti, airbnb nebo booking, které objednávám vždy pouhý den či dva předem. Sama totiž stále nevěřím tomu, že jsme se vydaly na cesty, a že na nich vydržíme. Jen my dvě, batoh, putování a touha po smyslu. Ještě nevím, kde spočineme zítra, ale nemám sílu na to myslet. Každý den má dost svých trápení; zítřek bude mít své vlastní starosti. Padám únavou.

…

Pomalé ráno a první výprava do neznámého města. Edinburgh. Obdivuješ popelářské vozy i sanitky jiných barev a já Tě za to zbožňuju. Děkuju za každý nový pohled, jiný úhel, kterému mě učíš. Tak takové to tedy je? Mít po boku skutečnou kamarádku, trpělivou přítelkyni, parťačku životem; něco nepopsatelně nádherného, avšak dosud nepoznaného.

…

Na odlehčení – cestovní poznámky z těchto míst sepsané na okraj papíru:

Je tu absurdní zima! (v Praze bylo šestadvacet, tady dvanáct stupňů – a to jsme odjely těsně za půlkou září)

Existuje racionální vysvětlení pro ta obrovská balení chipsů kolem?

Fazole v tomatové omáčce. Jsou všude. Všude. Everywhere.

Prostorově rozměrný advokát před vchodem na soud; do telefonu se více než hlasem rozčiluje rukama; proč tuším, že jeho klient dnes ve sporu neuspěl?

Měla jsem si vzít o svetr navíc. (takže alespoň jeden pořádný svetr)

Znovu nastudovat veškeré koncepty Davida Humea, jehož sochu míjím.

Na tohle jsem si klidně mohla vsadit – turisté mě považují za místní. Mám vše, co k takové identifikaci potřebují. Zrzavost, pihy, kočárek se spícím klubíčkem zachumlaným do vlněného plédu, propůjčeného z gauče včerejšího večera. A odvahu načerpanou ze studny k uctění památky zdejších upálených čarodějnic.

Autorská poznámka:

Sepsáno na základě skutečných poznámek, zdánlivě neskutečných okamžiků, zpráv několika málo přátelům a chatrné paměti.

nesměle

Odjely jsme a tušily, že se nevrátíme stejné.

Tři týdny putování sotva pár dní po skončení jedné kapitoly; po zaklapnutí útlé knihy a jejího nenávratného zmizení do šuplíku mezi ostatní pomyslné, zaprášené deníky s předcházejícími dílky vlastního životního příběhu.

Pět let pracovního života v Praze se rozplynulo s posledním podpisovým archem plných záruk, že jsem zaměstnavateli neodcizila nic, co by mu již dávno nepatřilo, bez ohledu to, co si bez optání svévolně a nenávratně z mysli i těla uzmul sám.

…

Je krátce po desáté večerní, cestovní zavazadlo se nenápadně opírá o dřevěnou komodu. Obsah jeho útrob je zatím úhledně rozmístěný na dvojposteli: tři trička, pár spodků (jak často budu ochotná na cestách prát v ruce?), nepromokavé ponožky. Z párů bot navíc zůstává jediný, obuv je příliš těžký luxus na bolavá záda a dlouhé putování. Na vedlejší hromádce dětské holinky (po našem: gumáky), čepice, špíně-a-vodě-odolné kalhoty pro tříletou.

Tahle část balení je pro homo practicus ve skutečnosti nejdůležitější. Rozložit vše systematicky vedle sebe. Oblečení s obuví zvlášť; hygienu a doplňky; technologie; papírové průvodce, deníky a knihy. (Lékárničku, kterou vždycky zapomenu.) Případné malé svačinky. Roztáhnout vše doširoka tak, že se jeden snadno zděsí, jak to čtyřicetilitrové zavazadlo vše pojme. Nepojme. Je třeba odebírat, kombinovat, přemýšlet o možných i nemožných scénářích a vyloučit vše, na něž by se s největší pravděpodobností nedostalo, případně to snadno nahraditelné, obstaratelné či naopak váhou těžké ve svém poměru ku výkonu.

…

Usínáme pozdě, vstáváme brzy.

Máma a tříletá dcera, hledající cestu především zpátky samy k sobě.

Jen my dvě a batoh. Symbol břímě, můj výrazně těžší než její, táhneme s sebou. Tvar, objem i povaha nákladu se postupně mění spolu s námi. Odpadáváme, vláčíme, nemůžeme. Souzníme, radujeme se a nalézáme.

Jediný, s kým horolezec soupeří, je on sám a jeho vlastní strach.

S rozjezdem letadla po ranveji cítím veliké chvění. Tentokrát však nikoliv to úzkostné, tak typické v posledních letech plných práce a neuchopitelného mezilidského zklamání. Cítím její radostné chvění, její nadšené zvolání, když letadlo odlepí svá drobounká kola od pevné půdy, když ztratí zdánlivě vše, o co se mohlo ve viditelném prostoru opřít. Vzlétáme. Nepatrným pohybem ruky nahmatáme dlaň té druhé, vzájemně se zrcadlíme v jiskřivých očích.

Autorská poznámka:

Citace kurzívou z knihy Prožitek hor.